OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Až z country města Nashvillu ve státě Tennesee k nám ve čtvrteční vlahý podvečer dorazila jedna z ikon progresivního rocku – multiinstrumentalista, zpěvák, skladatel a přesvědčený věřící Neal Morse. Do pražské Retro Music Hall přijel svým koncertním „kázáním“ podpořit nedávno vydané novinkové album „Testimony 2“ a jméno boží tak nemělo být bráno nadarmo, natož pak v davu zahlédnout jindy nezbytné „paroháče“.
Co hned při příchodu do sálu muselo každého trknout, byla mizivá návštěva. Pravda, dopředu se nabízel fakt, že v zemi Vozových hradeb nemůže Nealova angažovaná show přilákat žádné davy věřících, ovšem takovéhle „díry do sálu“ čekal asi málokdo. Ta zhruba stovka hlav, která se pod pódiem „mačkala“, opravdu velké rozjaření pro účinkující neslibovala, na druhou stranu ji ale (jak už je na podobných akcích zvykem) tvořili z drtivé většiny opravdu připravení fanoušci/muzikanti, takže i ohlasy po jednotlivých „skladbách“ nakonec slušně rozbouřily příjemné prostory pražského Retra.
Aby pozorní posluchači nepřišli ani o jediný tón, který znají z nahrávek, přivezl s sebou pan Morse hnedle sedmičku dalších účinkujících. Kdo v naději doufal, že v současnosti „bezprizorní“ ex-Snový divadelník Mike Portnoy dorazí na pražskou lekci katechizmu, musel být sice maličko zklamán, myslím ovšem, že exotický Collin Leijenaar byl dosti důstojnou náhradou. Hodně pozornosti k sobě přitáhl i druhý zástupce rytmiky, neboť basu v rukou třímal jakýsi Kristoffer Gildenlöw, a ten po odchodu z PAIN OF SALVATION přece jen trochu sešel z očí. Že mu to hraje stále parádně, je asi zbytečné dodávat. Za druhými klávesami pak „zasedl“ Ola Hedén (jinak THE FLOWER KING - byl-li to tedy skutečně on), určitě nelze vynechat šikovného a drzého mladíčka Paula Bielatowicze u sólové kytary, no a když už jsme v tom představování, ženský (převážně pěvecký) prvek příjemně obstarala Jessica Koomen, klasické nástroje pak Ben Mathot (housle) a Nathan Brenton (cello/kytara), abychom to tedy měli kompletní.
Krásný a čitelný zvuk, jak je v Retru zvykem, pak hudebníky nezradil po celou dobu téměř tříhodinového muzikantského happeningu. Od úvodní (a dosti překvapivé) „Beware Of Darkness“ z druhého alba SPOCK´S BEARD z roku 1996 až po jediný závěrečný přídavek „King Jesus“ bylo všechno krystalicky čisté a krom snad dvou, tří „zahoukání“ vazby i absolutně čitelné. Navíc, díky té již zmiňované skromné účasti, stál každý v dostatečné blízkosti od pódia, měl absolutní přehled o dění na jevišti a i úzký kontakt s hlavním „kazatelem“. A že ten ho umí využít, na to můžete vzít jed. Pokud to přeženeme, někdo nepřipravený by si na jeho koncertech mohl připadat tak trochu jako v knížkách Stephena Kinga. Tolik Boží milosti, až to podezřívavému bezvěrci z Evropy může zavánět fanatizmem. Ale co už, dejme tomu, že to Neal myslí naprosto upřímně a pojďme k tomu nejdůležitějšímu, totiž k hudbě samotné.
Jak už jsem naznačil, instrumentální výkony neměly chybu. Všichni zúčastnění se předháněli, kdo lépe, kdo radostněji a na výsledku to prostě bylo znát. U sólovek pana Morseho (snad s výjimkou „One“, ale vlastně i u té) mívám neodbytný pocit, jak moc by jim slušelo prostříhání, zkrácení a vypuštění té spousty „ploch“. Naštěstí živě, kdy člověk může sledovat i jednotlivé protagonisty a kdy to všechno má úplně jinou energii, není ten pocit až tak zásadní. A navíc ty parádní vícehlasy! Vystoupení bylo rozděleno na dva bloky. První, nastartovaný vzpomínkou na Spockův knír, tedy jakési best of, následovala krátká přestávka a pak se osazenstvo vrátilo a „dalo k dobru“ celé novinkové „Testimony 2“. Kdo neměl naposloucháno, nechápal. A ono po pravdě řečeno, kdo si dnes může dovolit vydat novou nahrávku, navíc s takhle smrtící stopáží, a pak ji celou přehrávat večer co večer na turné? Tak vidíte...
Hlavní osobou večera byl pochopitelně samotný pan kapelník. Střídal klávesy s kytarou, pěl jako o život (asi v půlce koncertu se zdálo, že hlas kolísá, ovšem vzápětí to „přeřval“ ve výškách a pak až do konce nepovolil), nezapomněl připomenout víru, ale i pobavit nás a sebe. Roztomilá byla příhoda, když tuším v „It´s For You“ přišla dramatická stopka, všichni se příkladně chmurně zatvářili a do toho ticha jakýsi týpek cestou z WC falešně krákoral: „Ic fó jů...“ Pan Morse se zarazil, rozesmál, vrátil zpátky trudomyslný výraz a pokračoval jakoby se nechumelilo. Po závěrečném přídavku se pak už jen vyčerpaně ukláněl. Je znát, že ze sebe dává skutečně všechno a při pohledu na napěchovaný rozpis turné, délku vystoupení a předvedený výkon nutno přiznat - člověk až nechápe, kde tu sílu bere.
Pokud jste se tedy přenesli přes občasné „agitované“ proslovy, Nealovo vytržení brali jako čistě umělecké a jeho nezpochybnitelné charisma si nenechali pokazit občas přílišným zapálením, museli jste odcházet spokojení. NEAL MORSE (a teď bráno jako skupina) totiž zanechali na území našeho hlavního města hodně přesvědčivou stopu.
Playlist (bez záruky):
Beware Of Darkness
Leviathan
The Separated Man
The Door
Seeds Of Gold
Testimony 2 (album)
King Jesus
Sola Scriptura (2007)
? (2005)
One (2004)
Testimony (2003)
It´s Not Too Late (2001)
Merry Christmas From The Morse Family (2000)
Neal Morse (1999)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.